Vztah lidské společnosti k přírodě se v průběhu dějin výrazně proměňoval. V první fázi, závislosti na přírodě (determinaci), byli lidé silně ovlivňováni klimatem, dostupností vody, půdou atd. Přírodě se přizpůsobovali a jejich zásahy do krajiny měly omezený rozsah. Příroda měla zároveň výrazný duchovní význam a počasí či přírodní katastrofy byly často chápány jako projevy nadpřirozených sil.

S rozvojem vědy, techniky a s nástupem průmyslové revoluce se přístup změnil. Příroda začala být vnímána jako zdroj surovin a prostor pro lidskou činnost. Exploatační přístup umožnil překonávat řadu přírodních omezení a vedl k rychlému růstu výroby, dopravy i populace. Současně však přinesl rozsáhlé zásahy do krajiny a znečištění.

Od druhé poloviny 20. století se postupně prosazuje hledání rovnováhy (kooperace) mezi lidskou činností a fungováním přírodních systémů. Ekologická hnutí upozornila na omezenost přírodních zdrojů a dlouhodobé důsledky jejich nadměrného využívání. Udržitelný rozvoj není pouze otázkou technologií – zahrnuje také změnu spotřebního chování a odpovědnost za stav prostředí. V současnosti se nacházíme spíše v obdobím přechodu, v němž se exploatační a udržitelnější přístupy stále střetávají.