DOMESTIKACE HOSPODÁŘSKÝCH ZVÍŘAT
Pojmem domestikace se obecně označuje postupné cílevědomé přetváření divoce žijících druhů organismů na druhy vhodné k chovu. Domestikovaným druhem je pak takový druh, který je za uvedených podmínek pěstován či chován po dobu 30 let nebo po 30 generací. Domestikace se běžně dělí na domestikaci rostlin a domestikaci živočichů.
Historie
Hlavním důvodem pro domestikaci jednotlivých druhů zvířat byly praktické přínosy, které chov přinášel pro člověka - zvířata poskytovala potravu (maso, mléko, vejce), produkty pro další zpracování (vlnu, hedvábí) a některá mohla být využita jako tažný či dopravní prostředek. U některých druhů byl však primární důvod domestikace zcela jiný, než jaké je jejich současné využití. Drůbež byla například primárně domestikována pro kultovní záležitosti (rituální oběti bohům) a hospodářsky se začala využívat až později. Některé druhy se domestikovaly víceméně samovolně (zvířata se k člověku připojila sama), jiné bylo potřeba zkrotit (např. kůň, osel, skot). V takovém případě se hovoří o vědomé domestikaci.
První domestikační pokusy bývají zpravidla ztotožňovány s obdobím neolitické revoluce (nejsmělejší odhady hovoří už o období 12 000 let př. n. l., většina pramenů však uvádí období o 3 000 let mladší), kdy došlo k přerodu původní společnosti lovců a sběračů ke společnosti usedlé, založené na zemědělské výrobě doplněné lovem. Domestikace neprobíhala na jednom místě, ale v různých částech světa (v tzv. „domestikačních centrech") zároveň. Za jedno z nejvýznamnějších domestikačních center bývá považována oblast úrodného půlměsíce ležící v Malé Asii a na Blízkém východě, kde byly v minulosti vhodné podmínky pro zemědělství a pro rozvoj vyspělých kultur.
Následky domestikace
Při domestikaci člověk de facto nahrazuje přírodní přirozený výběr umělou cílevědomou selekcí, která je patrná už ve výběru druhů, které mají být domestikovány. Každý živočišný druh se pro domestikaci nehodí - důležitým předpokladem úspěšného zdomácnění je například silný stádový pud, který zjednodušuje komunikaci zvířete s člověkem.
Domestikace ve svém důsledku vede ke změně mnoha vlastností zvířat. K nejnápadnějším změnám dochází v celkovém vnějším vzhledu. Během domestikace postupně dochází ke změnám tělesné velikosti, tvaru těla, významné změny se dějí i ve zbarvení, délce rohů nebo v kvalitě a délce srsti. Běžný je i nárůst množství tuku v těle, zmenšování mozku a úbytek svalové hmoty. Zásadní rozdíly se odehrávají také v chování zvířat. Zdomácnělá zvířata ztrácejí přirozenou plachost a přicházejí o své vrozené instinkty - klesá například jejich schopnost postarat se o potomstvo. U většiny druhů vede domestikace také k postupnému snížení odolnosti vůči chorobám.
VLIV NÁBOŽENSTVÍ NA ROZMÍSTĚNÍ ŽIVOČIŠNÉ VÝROBY
Na rozmístění živočišné výroby má vedle dvou hlavních faktorů (tj. vedle živočišné a krmivové základny a poptávky po produktech živočišného původu) vliv i náboženství. Je běžné, že odmítání konzumace určitého produktu živočišné výroby se negativně promítne v jeho celkové produkci v dané oblasti. Nejznámějším příkladem je zákaz konzumace vepřového masa v islámské společnosti, který je příčinou de facto neexistujícího chovu prasat ve státech, kde je islám státním nebo dominujícím náboženstvím. Zákaz konzumace vepřového masa je deklarován v samotném Koránu. Zajímavé je podívat se blíže na historické kořeny tohoto zákazu a na postupný vývoj v jeho chápání, který se měnil s rozvojem vědy a získáváním nových poznatků. Historicky byl tento zákaz podložen praktickými důvody, neboť před vynálezem konzervačních metod to bylo právě vepřové maso, které v teplých oblastech Blízkého východu nejrychleji podléhalo zkáze. Poté, co se lidé naučili maso konzervovat (např. uzením), vystoupil do popředí vysoký počet parazitů, které se prostřednictvím vepřového masa mohou dostávat do lidského organismu (např. smrtelně nebezpečný svalovec; snad i s tímto důvodem souvisí zákaz konzumace „masožravých savců se špičáky a dravých ptáků s pařáty", který je v muslimské společnosti také dodržován). Když postupný rozvoj medicíny umožnil řadu parazitických infekcí léčit, vystoupila do popředí dietetická nevhodnost vepřového, které má oproti jiným druhům masa horší poměr tuku a bílkovin. Proti konzumaci vepřového masa hovoří také názory, které tvrdí, že některé vlastnosti konzumovaných zvířat přecházejí na toho, kdo jej jí. Mnoho z omezení islámu pak bylo přejato z judaismu, který omezuje konzumaci masa jiných zvířat než přežvýkavců, sudokopytníků (jedná se tedy o omezení konzumace například vepřového masa či koniny).
Zatímco zákaz konzumace vepřového masa v muslimské společnosti vychází z ryze negativních postojů, tak pravým opakem je odmítání konzumace hovězího masa v indické hinduistické společnosti. Zde je kráva považována za vtělenou podobu vlídného aspektu ženského principu. Z jejího lůna se údajně rodí veškerý život a je dokonce ztotožňována s „Matkou Indií" - jak Indové své zemi přezdívají. Kráva je zvířetem posvátným a žádný hinduista v Indii by ji nezabil, ani neuhodil. Vzniká zde proto zvláštní paradox: ačkoli je Indie v chovu dobytka celosvětově na druhém místě, je hospodářský význam tohoto chovu relativně malý.
Důvod, proč Indové nejedí hovězí, lze rovněž vysledovat v historickém vývoji. Nejstarší indické texty (védy) hovoří o krávě jako o té, „která by neměla být zabíjena". Krávy byly kdysi podstatnou součástí majetku polokočovných Árjů, předků dnešních Indů. Poskytovaly jim mléko a máslo a představovaly v jejich polokočovném způsobu života určitou jistotu, že nezahynou hladem. Krávy tedy znamenaly značné bohatství a nebyly zabíjeny bez závažného důvodu. Takovým důvodem mohla být například oběť bohům nebo příprava pokrmu vzácným hostům. Tyto původně praktické „předpisy" se postupem času ustálily a přešly v tvrzení, že krávy by neměly být zabíjeny vůbec.
S asijskými náboženskými směry je tradičně spjato i vegetariánství, které se obzvláště silně projevuje v buddhismu. Buddhismus učí, že veškeré bytosti se znovu a znovu převtělují a neexistuje bytost, která by s námi nebyla spřízněna, i když se právě nachází ve zvířecím stavu. Dříve platil striktní zákaz konzumace masa v buddhistických klášterech v Číně, Barmě, Tibetu a do 19. století i v Japonsku. V současnosti již nejsou tyto zákazy tak striktní a názory na konzumaci masa se v jednotlivých směrech buddhismu liší.
Lokální vliv na živočišnou výrobu a na konzumaci určitých živočišných produktů mohou mít i různé formy primitivních náboženství (např. animismu). Příkladem může být namibijský kmen Himbů, ve kterém mohou mléko posvátných zvířat pít pouze přímí potomci z otcovské linie, a to až po jeho rituálním očištění. Podobné zákazy jsou i jedním ze znaků totemismu, kdy je totemové zvíře považováno za posvátné a konzumace jeho masa je zakázána či omezena striktními podmínkami.
MECHANIZACE ŽIVOČIŠNÉ VÝROBY
Cílem mechanizace v zemědělství, a tedy i v živočišné výrobě, je pomocí technických strojů a zařízení zvýšit produktivitu výroby, omezit podíl lidské práce a zefektivnit celý výrobní proces. Stupeň mechanizace poukazuje na úroveň zemědělství a na celkovou technologickou vyspělost společnosti. V rozvojových zemích, ve kterých se živočišná výroba omezuje na extenzívní pastevectví, mechanizace de facto neexistuje; do protikladu je možné postavit technologicky vyspělé farmy v západní Evropě. Mechanizace se nejvíce projevuje v intenzívním stájovém velkochovu, který je v dnešním pojetí bez technického vybavení téměř nemožný (stáje či kotce je potřeba neustále větrat, udržovat konstantní teplotu, v případě kuřecích líhní je potřeba hlídat i přesnou vlhkost). Postupující mechanizace v posledních desetiletích výrazně změnila tvář živočišné výroby, která získává v současnosti výrazné rysy průmyslové produkce.
Mechanizace živočišné výroby je zastřešující pojem, pod který spadá mnoho oblastí, které mohou na první pohled působit různorodě. Obecně je možné vyčlenit několik hlavních celků:
■ doprava a manipulace v živočišné výrobě (mechanické dopravníky, dávkovače krmiva, doprava a manipulace s kapalinami, pneumatické dopravníky),
■ větrání a vytápění stájových objektů (zařízení pro větrání a klimatizaci, tepelná bilance),
■ stroje a zařízení ke krmení,
■ stroje a zařízení k odklízení a zpracování chlévské mrvy a výkalů,
■ stroje a zařízení pro dojení a chlazení mléka (dojírny a řízení procesu dojení, robotizované dojení, chlazení mléka),
■ speciální stroje a zařízení (zařízení pro manipulaci s vejci, líhně, zařízení pro speciální chovy).
Dále lze do mechanizace živočišné výroby zařadit dopravní prostředky speciálně upravené pro přepravu živých zvířat nebo elektrické ohradníky na pastvinách.
Zavádění mechanizace vyžaduje vysoké vstupní náklady (jak na nákup strojů, tak na vyškolení personálu) a zvláště malovýrobci musejí dobře zvážit, zda se jim investice vyplatí. U jednoho z nejčastějších druhů mechanizace, dojení krav, se například uvádí, že spodní hranice pro efektivní zavedení strojního dojení je 30 dojnic.
Dojící robot
Jedním z příkladů mechanizace je použití dojicího robota. Jedná se o samostatný box, který je umístěn ve stáji, a krávy k němu mohou volně přistupovat. Dojicí robot je pro dojnice k dispozici celý den a mohou jej použít i několikrát denně podle potřeby. Při vstupu do boxu je kráva identifikována pomocí elektronické známky. Podlaha boxu obsahuje váhu, která je schopná prostorově lokalizovat přesnou polohu zvířete a navést rameno dojicího robotu ke strukům. Samotné dojení je velmi šetrné a krávě nezpůsobuje žádnou bolest. Celý průběh dojení je přesně evidován, a příslušný zootechnik má tak o každé dojnici k dispozici přesné záznamy. Kromě praktického zjednodušení dojicího procesu je důležité i odstranění stresu, který mnohé krávy prožívají při ručním dojení nebo při pouhé přítomnosti ošetřovatelů.
PODMÍNKY CHOVU HOSPODÁŘSKÝCH ZVÍŘAT
Snad ve všech vyspělých státech se v současnosti vede diskuze mezi ochránci a chovateli zvířat. Chovatelé zvířat se snaží maximalizovat produkci při současné minimalizaci výrobních nákladů. Právě snaha o minimalizaci těchto nákladů vedla spolu se vzrůstající intenzifikací chovu ke zhoršení životních podmínek chovaných zvířat. Proti tomuto trendu se již v 60. letech 20. století zvedla vlna odporu ze strany ochránců zvířat, kteří se snažili zlepšit podmínky chovu. Spolu s těmito snahami vešel postupně do obecného povědomí anglický výraz „welfare (blahobyt)" zvířat. Snaha o welfare zvířat přesahuje pouhou jejich ochranu ve smyslu netýrání a poskytnutí základních potřeb pro život, snaží se o celkové zvýšení kvality života a o vytvoření psychické i fyzické pohody chovaných tvorů. Základní podmínky welfare zvířat byly definovány jako pět základních zásad, známých jako „pět svobod":
■ Osvobození od žízně, hladu a podvýživy - přístup k vodě a krmivu.
■ Osvobození od nepohodlí - vhodné ustájení.
■ Osvobození od bolesti, zranění a nemoci - prevence a léčení.
■ Svoboda vykazovat prvky normálního chování - dostatek prostoru a přítomnost ostatních zvířat.
■ Osvobození od strachu a úzkosti - podmínky bez psychického strádání.
V případě hospodářských zvířat jsou nejčastějšími současnými prohřešky proti welfare nedostatek plochy (malé stáje, příp. kotce), nedostatek kontaktů s dalšími zvířaty a pohybu, nemožnost realizovat základní vzorce chování, nehumánní techniky chovu a hrubé zacházení. Pracovní zvířata jsou často fyzicky přetěžována a bývají nevhodně ustájena.
Chov zvířat na ekofarmách
Pro ty, kteří z etických nebo zdravotních důvodů nechtějí konzumovat produkty z velkochovů, jsou v posledních letech alternativou potraviny ze zvířecích ekofarem, které se zaměřují na tradiční chov nikoli na kvantitu velkochovů. Z hlediska chovu hospodářských zvířat se tento aspekt promítá do výrazně lepších životních podmínek pro chovaná zvířata. Zvířatům je umožněno, aby žila tak, jak je jim od přírody vrozené. Ekologické farmy chovají většinou jen tolik zvířat, kolik jsou schopny uživit z vlastní produkce. Snaha o téměř absolutní welfare zvířat se však nutně negativně promítá do ceny výsledných potravin, které jsou dražší než potraviny produkované „běžným" způsobem.
ZDROJE DAT:
http://animalrights.webz.cz
http://archaeology.about.com
http://en.wikipedia.org
http://faostat.fao.org
http://www.agroweb.cz
http://www.ifauna.cz
http://www.maskil.cz
http://www.ohz.cz
http://www.ochranazvirat.cz
http://www.zootechnik.cz
DOMESTIKACE HOSPODÁŘSKÝCH ZVÍŘAT
Pojmem domestikace se obecně označuje postupné cílevědomé přetváření divoce žijících druhů organismů na druhy vhodné k chovu. Domestikovaným druhem je pak takový druh, který je za uvedených podmínek pěstován či chován po dobu 30 let nebo po 30 generací. Domestikace se běžně dělí na domestikaci rostlin a domestikaci živočichů.
Historie
Hlavním důvodem pro domestikaci jednotlivých druhů zvířat byly praktické přínosy, které chov přinášel pro člověka - zvířata poskytovala potravu (maso, mléko, vejce), produkty pro další zpracování (vlnu, hedvábí) a některá mohla být využita jako tažný či dopravní prostředek. U některých druhů byl však primární důvod domestikace zcela jiný, než jaké je jejich současné využití. Drůbež byla například primárně domestikována pro kultovní záležitosti (rituální oběti bohům) a hospodářsky se začala využívat až později. Některé druhy se domestikovaly víceméně samovolně (zvířata se k člověku připojila sama), jiné bylo potřeba zkrotit (např. kůň, osel, skot). V takovém případě se hovoří o vědomé domestikaci.
První domestikační pokusy bývají zpravidla ztotožňovány s obdobím neolitické revoluce (nejsmělejší odhady hovoří už o období 12 000 let př. n. l., většina pramenů však uvádí období o 3 000 let mladší), kdy došlo k přerodu původní společnosti lovců a sběračů ke společnosti usedlé, založené na zemědělské výrobě doplněné lovem. Domestikace neprobíhala na jednom místě, ale v různých částech světa (v tzv. „domestikačních centrech") zároveň. Za jedno z nejvýznamnějších domestikačních center bývá považována oblast úrodného půlměsíce ležící v Malé Asii a na Blízkém východě, kde byly v minulosti vhodné podmínky pro zemědělství a pro rozvoj vyspělých kultur.
Následky domestikace
Při domestikaci člověk de facto nahrazuje přírodní přirozený výběr umělou cílevědomou selekcí, která je patrná už ve výběru druhů, které mají být domestikovány. Každý živočišný druh se pro domestikaci nehodí - důležitým předpokladem úspěšného zdomácnění je například silný stádový pud, který zjednodušuje komunikaci zvířete s člověkem.
Domestikace ve svém důsledku vede ke změně mnoha vlastností zvířat. K nejnápadnějším změnám dochází v celkovém vnějším vzhledu. Během domestikace postupně dochází ke změnám tělesné velikosti, tvaru těla, významné změny se dějí i ve zbarvení, délce rohů nebo v kvalitě a délce srsti. Běžný je i nárůst množství tuku v těle, zmenšování mozku a úbytek svalové hmoty. Zásadní rozdíly se odehrávají také v chování zvířat. Zdomácnělá zvířata ztrácejí přirozenou plachost a přicházejí o své vrozené instinkty - klesá například jejich schopnost postarat se o potomstvo. U většiny druhů vede domestikace také k postupnému snížení odolnosti vůči chorobám.
VLIV NÁBOŽENSTVÍ NA ROZMÍSTĚNÍ ŽIVOČIŠNÉ VÝROBY
Na rozmístění živočišné výroby má vedle dvou hlavních faktorů (tj. vedle živočišné a krmivové základny a poptávky po produktech živočišného původu) vliv i náboženství. Je běžné, že odmítání konzumace určitého produktu živočišné výroby se negativně promítne v jeho celkové produkci v dané oblasti. Nejznámějším příkladem je zákaz konzumace vepřového masa v islámské společnosti, který je příčinou de facto neexistujícího chovu prasat ve státech, kde je islám státním nebo dominujícím náboženstvím. Zákaz konzumace vepřového masa je deklarován v samotném Koránu. Zajímavé je podívat se blíže na historické kořeny tohoto zákazu a na postupný vývoj v jeho chápání, který se měnil s rozvojem vědy a získáváním nových poznatků. Historicky byl tento zákaz podložen praktickými důvody, neboť před vynálezem konzervačních metod to bylo právě vepřové maso, které v teplých oblastech Blízkého východu nejrychleji podléhalo zkáze. Poté, co se lidé naučili maso konzervovat (např. uzením), vystoupil do popředí vysoký počet parazitů, které se prostřednictvím vepřového masa mohou dostávat do lidského organismu (např. smrtelně nebezpečný svalovec; snad i s tímto důvodem souvisí zákaz konzumace „masožravých savců se špičáky a dravých ptáků s pařáty", který je v muslimské společnosti také dodržován). Když postupný rozvoj medicíny umožnil řadu parazitických infekcí léčit, vystoupila do popředí dietetická nevhodnost vepřového, které má oproti jiným druhům masa horší poměr tuku a bílkovin. Proti konzumaci vepřového masa hovoří také názory, které tvrdí, že některé vlastnosti konzumovaných zvířat přecházejí na toho, kdo jej jí. Mnoho z omezení islámu pak bylo přejato z judaismu, který omezuje konzumaci masa jiných zvířat než přežvýkavců, sudokopytníků (jedná se tedy o omezení konzumace například vepřového masa či koniny).
Zatímco zákaz konzumace vepřového masa v muslimské společnosti vychází z ryze negativních postojů, tak pravým opakem je odmítání konzumace hovězího masa v indické hinduistické společnosti. Zde je kráva považována za vtělenou podobu vlídného aspektu ženského principu. Z jejího lůna se údajně rodí veškerý život a je dokonce ztotožňována s „Matkou Indií" - jak Indové své zemi přezdívají. Kráva je zvířetem posvátným a žádný hinduista v Indii by ji nezabil, ani neuhodil. Vzniká zde proto zvláštní paradox: ačkoli je Indie v chovu dobytka celosvětově na druhém místě, je hospodářský význam tohoto chovu relativně malý.
Důvod, proč Indové nejedí hovězí, lze rovněž vysledovat v historickém vývoji. Nejstarší indické texty (védy) hovoří o krávě jako o té, „která by neměla být zabíjena". Krávy byly kdysi podstatnou součástí majetku polokočovných Árjů, předků dnešních Indů. Poskytovaly jim mléko a máslo a představovaly v jejich polokočovném způsobu života určitou jistotu, že nezahynou hladem. Krávy tedy znamenaly značné bohatství a nebyly zabíjeny bez závažného důvodu. Takovým důvodem mohla být například oběť bohům nebo příprava pokrmu vzácným hostům. Tyto původně praktické „předpisy" se postupem času ustálily a přešly v tvrzení, že krávy by neměly být zabíjeny vůbec.
S asijskými náboženskými směry je tradičně spjato i vegetariánství, které se obzvláště silně projevuje v buddhismu. Buddhismus učí, že veškeré bytosti se znovu a znovu převtělují a neexistuje bytost, která by s námi nebyla spřízněna, i když se právě nachází ve zvířecím stavu. Dříve platil striktní zákaz konzumace masa v buddhistických klášterech v Číně, Barmě, Tibetu a do 19. století i v Japonsku. V současnosti již nejsou tyto zákazy tak striktní a názory na konzumaci masa se v jednotlivých směrech buddhismu liší.
Lokální vliv na živočišnou výrobu a na konzumaci určitých živočišných produktů mohou mít i různé formy primitivních náboženství (např. animismu). Příkladem může být namibijský kmen Himbů, ve kterém mohou mléko posvátných zvířat pít pouze přímí potomci z otcovské linie, a to až po jeho rituálním očištění. Podobné zákazy jsou i jedním ze znaků totemismu, kdy je totemové zvíře považováno za posvátné a konzumace jeho masa je zakázána či omezena striktními podmínkami.
MECHANIZACE ŽIVOČIŠNÉ VÝROBY
Cílem mechanizace v zemědělství, a tedy i v živočišné výrobě, je pomocí technických strojů a zařízení zvýšit produktivitu výroby, omezit podíl lidské práce a zefektivnit celý výrobní proces. Stupeň mechanizace poukazuje na úroveň zemědělství a na celkovou technologickou vyspělost společnosti. V rozvojových zemích, ve kterých se živočišná výroba omezuje na extenzívní pastevectví, mechanizace de facto neexistuje; do protikladu je možné postavit technologicky vyspělé farmy v západní Evropě. Mechanizace se nejvíce projevuje v intenzívním stájovém velkochovu, který je v dnešním pojetí bez technického vybavení téměř nemožný (stáje či kotce je potřeba neustále větrat, udržovat konstantní teplotu, v případě kuřecích líhní je potřeba hlídat i přesnou vlhkost). Postupující mechanizace v posledních desetiletích výrazně změnila tvář živočišné výroby, která získává v současnosti výrazné rysy průmyslové produkce.
Mechanizace živočišné výroby je zastřešující pojem, pod který spadá mnoho oblastí, které mohou na první pohled působit různorodě. Obecně je možné vyčlenit několik hlavních celků:
■ doprava a manipulace v živočišné výrobě (mechanické dopravníky, dávkovače krmiva, doprava a manipulace s kapalinami, pneumatické dopravníky),
■ větrání a vytápění stájových objektů (zařízení pro větrání a klimatizaci, tepelná bilance),
■ stroje a zařízení ke krmení,
■ stroje a zařízení k odklízení a zpracování chlévské mrvy a výkalů,
■ stroje a zařízení pro dojení a chlazení mléka (dojírny a řízení procesu dojení, robotizované dojení, chlazení mléka),
■ speciální stroje a zařízení (zařízení pro manipulaci s vejci, líhně, zařízení pro speciální chovy).
Dále lze do mechanizace živočišné výroby zařadit dopravní prostředky speciálně upravené pro přepravu živých zvířat nebo elektrické ohradníky na pastvinách.
Zavádění mechanizace vyžaduje vysoké vstupní náklady (jak na nákup strojů, tak na vyškolení personálu) a zvláště malovýrobci musejí dobře zvážit, zda se jim investice vyplatí. U jednoho z nejčastějších druhů mechanizace, dojení krav, se například uvádí, že spodní hranice pro efektivní zavedení strojního dojení je 30 dojnic.
Dojící robot
Jedním z příkladů mechanizace je použití dojicího robota. Jedná se o samostatný box, který je umístěn ve stáji, a krávy k němu mohou volně přistupovat. Dojicí robot je pro dojnice k dispozici celý den a mohou jej použít i několikrát denně podle potřeby. Při vstupu do boxu je kráva identifikována pomocí elektronické známky. Podlaha boxu obsahuje váhu, která je schopná prostorově lokalizovat přesnou polohu zvířete a navést rameno dojicího robotu ke strukům. Samotné dojení je velmi šetrné a krávě nezpůsobuje žádnou bolest. Celý průběh dojení je přesně evidován, a příslušný zootechnik má tak o každé dojnici k dispozici přesné záznamy. Kromě praktického zjednodušení dojicího procesu je důležité i odstranění stresu, který mnohé krávy prožívají při ručním dojení nebo při pouhé přítomnosti ošetřovatelů.
PODMÍNKY CHOVU HOSPODÁŘSKÝCH ZVÍŘAT
Snad ve všech vyspělých státech se v současnosti vede diskuze mezi ochránci a chovateli zvířat. Chovatelé zvířat se snaží maximalizovat produkci při současné minimalizaci výrobních nákladů. Právě snaha o minimalizaci těchto nákladů vedla spolu se vzrůstající intenzifikací chovu ke zhoršení životních podmínek chovaných zvířat. Proti tomuto trendu se již v 60. letech 20. století zvedla vlna odporu ze strany ochránců zvířat, kteří se snažili zlepšit podmínky chovu. Spolu s těmito snahami vešel postupně do obecného povědomí anglický výraz „welfare (blahobyt)" zvířat. Snaha o welfare zvířat přesahuje pouhou jejich ochranu ve smyslu netýrání a poskytnutí základních potřeb pro život, snaží se o celkové zvýšení kvality života a o vytvoření psychické i fyzické pohody chovaných tvorů. Základní podmínky welfare zvířat byly definovány jako pět základních zásad, známých jako „pět svobod":
■ Osvobození od žízně, hladu a podvýživy - přístup k vodě a krmivu.
■ Osvobození od nepohodlí - vhodné ustájení.
■ Osvobození od bolesti, zranění a nemoci - prevence a léčení.
■ Svoboda vykazovat prvky normálního chování - dostatek prostoru a přítomnost ostatních zvířat.
■ Osvobození od strachu a úzkosti - podmínky bez psychického strádání.
V případě hospodářských zvířat jsou nejčastějšími současnými prohřešky proti welfare nedostatek plochy (malé stáje, příp. kotce), nedostatek kontaktů s dalšími zvířaty a pohybu, nemožnost realizovat základní vzorce chování, nehumánní techniky chovu a hrubé zacházení. Pracovní zvířata jsou často fyzicky přetěžována a bývají nevhodně ustájena.
Chov zvířat na ekofarmách
Pro ty, kteří z etických nebo zdravotních důvodů nechtějí konzumovat produkty z velkochovů, jsou v posledních letech alternativou potraviny ze zvířecích ekofarem, které se zaměřují na tradiční chov nikoli na kvantitu velkochovů. Z hlediska chovu hospodářských zvířat se tento aspekt promítá do výrazně lepších životních podmínek pro chovaná zvířata. Zvířatům je umožněno, aby žila tak, jak je jim od přírody vrozené. Ekologické farmy chovají většinou jen tolik zvířat, kolik jsou schopny uživit z vlastní produkce. Snaha o téměř absolutní welfare zvířat se však nutně negativně promítá do ceny výsledných potravin, které jsou dražší než potraviny produkované „běžným" způsobem.
ZDROJE DAT:
http://animalrights.webz.cz
http://archaeology.about.com
http://en.wikipedia.org
http://faostat.fao.org
http://www.agroweb.cz
http://www.ifauna.cz
http://www.maskil.cz
http://www.ohz.cz
http://www.ochranazvirat.cz
http://www.zootechnik.cz