EKOLOGIE ČLOVĚKA
Ekologie člověka (též lidská ekologie) je disciplína, která se věnuje vztahům mezi lidskými společenstvími a jejich fyzickým prostředím. Konkrétně zkoumá interakce populačního vývoje, sociální organizace a kultury lidských populací s prostředím, ve kterém žijí. Zabývá se důsledky tohoto vztahu pro přírodu i pro člověka a možnou prevencí před negativními následky nerozumných rozhodnutí, která ovlivňují jak přírodu, tak člověka. Člověk totiž není schopen představy, do jaké míry ovlivňuje a narušuje základní přírodní oběhy Země. Ta není připravena na významné a rychlé zásahy člověka, na něž se není schopna v krátké době adaptovat, což může vést ke spouštění nevratných a nezvládnutelných reakcí.
Základním cílem ekologie člověka je ochrana budoucích populací a ekosystémů.
Předmětem studia jsou také odpovědi organismů na proběhlé změny. I za měnící se intenzity zmíněných faktorů totiž člověk musí udržovat stálost vnitřního prostředí. Reakce je rychlou fyziologickou změnou na jednorázový podnět (v řádech minut). Aklimatizace představuje krátkodobé fyziologické změny organismu (v rámci týdnů). Adaptace je pomalejší přizpůsobování se měnícím se životním podmínkám (chováním, fyziologicky, geneticky, společensky či technicky).
TRVALE UDRŽITELNÝ ROZVOJ
Často zmiňovaný pojem „trvale udržitelný rozvoj“ je novodobou koncepcí vývoje společnosti, která reaguje na předešlou převážně industriálně orientovanou koncepci vývoje společnost, jež čím dál více přesahovala limity životního prostředí. Hlavním cílem je tedy uvést v soulad dosavadní hospodářský a společenský pokrok, nově i s plnohodnotným zachováním kvality životního prostředí.
Podle definice OSN z roku 1987 je trvale udržitelný rozvoj takovým rozvojem, který naplňuje potřeby přítomných generací, aniž by ohrozil schopnost budoucích generací naplňovat potřeby své.
Trvale udržitelný rozvoj se sestává ze tří pilířů, a to z environmentální udržitelnosti, ekonomické udržitelnosti a sociální udržitelnosti. Pokud se z hlediska sociální udržitelnosti rozliší rovina politiky a rovina společnosti, lze říci, že udržitelný rozvoj vyžaduje současný a vyrovnaný pokrok ve čtyřech oblastech (ekologické, ekonomické, sociální a politické). Důležitá je provázanost všech pilířů – ekonomické, společenské i ekologické procesy jsou vzájemně provázané a soukromí i veřejní aktéři nemohou nikdy jednat izolovaně a jednostranně. Vždy musí brát v úvahu vzájemné vlivy uvedených tří dimenzí – životního prostředí, společnosti a hospodářství. Tento koncept má proto daleko více globální rozměr než samotná ochrana životního prostředí.
Má-li být ekonomický rozvoj udržitelný, nesmí být založen na destrukci přírodních zdrojů a zanedbávání sociálních zdrojů. Transformace existující hospodářské základny při zachování rostoucího výkonu tedy vyžaduje jednak vývoj technologií přátelských vůči prostředí a snižující materiálovou a energetickou náročnost výroby a jednak transformaci společnosti ve směru snížení spotřeby zdrojů. Trvale udržitelný rozvoj musí také podporovat spravedlnost mezi lidmi, aby měl pokud možno každý stejný přístup ke zdrojům a ke kvalitě života, a to jak v místním měřítku (podpora sociálně slabých v přístupu k příležitostem), tak v globálním měřítku (vztahy mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi).
Teorie udržitelného rozvoje je rozpracována v řadě dokumentů OSN. Prvním z nich byla stockholmská Deklarace Konference OSN o životním prostředí z roku 1972, kde se poprvé lidstvu přiznává právo na zdravé životní prostředí. V roce 1987 byla vydána zpráva Naše společná budoucnost definující pojem udržitelného rozvoje ve smyslu zmíněného zachování životního prostředí pro příští generace. V roce 1992 byl v Riu de Janeiro vydán jeden ze základních textů udržitelného rozvoje, dokument Agenda 21. Významným mezinárodním dokumentem je Implementační plán ze Světového summitu o udržitelném rozvoji z Johannesburgu z roku 2002.
PAŘÍŽSKÁ DOHODA
Během klimatické konference v Paříži v roce 2015 byla dojednána dohoda, která má za cíl globální snižování emisí skleníkových plynů po roce 2020. Pařížská dohoda byla přijata smluvními stranami Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC). Dohodu podepsalo celkem 194 států a Evropská unie, z toho 171 států a Evropská unie (společně reprezentují téměř 88 % globálních emisí skleníkových plynů) již Dohodu ratifikovaly, a to včetně např. Číny a Indie.
Pařížská dohoda má nahradit Kjótský protokol a vstoupila v platnost již 4. listopadu 2016.
Z významných producentů emisí skleníkových plynů smlouvu neratifikovalo Rusko a USA jsou odhodlány od Dohody odstoupit.
Cílem Dohody je zlepšit globální reakci na hrozby změny klimatu mj. pomocí:
a) udržení nárůstu průměrné globální teploty pod hranicí alespoň 2 °C v porovnání s obdobím před průmyslovou revolucí a usilovat o udržení oteplení do 1,5 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí;
b) zvyšování schopnosti přizpůsobit se nepříznivým dopadům změny klimatu a posilování odolnosti vůči změně klimatu a nízkoemisního rozvoje způsobem, který neohrozí produkci potravin;
c) sladění finančních toků s nízkoemisním rozvojem odolným vůči změně klimatu.
Povinnost stanovit si národní příspěvky (a plnit je) k dosažení cíle Dohoda ukládá rozvinutým i rozvojovým státům (Kjótský protokol redukční závazky vztahuje pouze na rozvinuté státy). Tyto národní příspěvky se mají každých pět let revidovat a každý následující příspěvek má být vyšší než ten předchozí. To bylo zavedeno proto, že doposud předložené národní příspěvky nejsou dostačující pro splnění cíle. Pro státy, které nesplní své závazky, však nehrozí žádné důsledky. Samotné příspěvky nejsou totiž závazné z hlediska mezinárodního práva. Nebude rovněž existovat žádný mechanismus, jak státy donutit splnit cíl národního příspěvku k určitému datu. První vyhodnocení plnění Dohody bude v roce 2023 a bude se jednat o analýzu toho, co bylo dosaženo a co je ještě třeba udělat. Výsledek bude použit pro stanovení nových národních příspěvků.
Ekonomická stránka věci stojí za snahou USA odstoupit od Pařížské dohody. Oficiálně odstoupit od smlouvy však USA mohou až v listopadu 2020.
Zdroje dat:
- Horník, S. a kol (1986): Fyzická geografie II. SPN, Praha.
- https://treaties.un.org
- http://www.aee-sedivy.cz
- https://www.enviwiki.cz
- https://www.mzp.cz
- http://www.vitejtenazemi.cz
- https://www.wikipedia.org
EKOLOGIE ČLOVĚKA
Ekologie člověka (též lidská ekologie) je disciplína, která se věnuje vztahům mezi lidskými společenstvími a jejich fyzickým prostředím. Konkrétně zkoumá interakce populačního vývoje, sociální organizace a kultury lidských populací s prostředím, ve kterém žijí. Zabývá se důsledky tohoto vztahu pro přírodu i pro člověka a možnou prevencí před negativními následky nerozumných rozhodnutí, která ovlivňují jak přírodu, tak člověka. Člověk totiž není schopen představy, do jaké míry ovlivňuje a narušuje základní přírodní oběhy Země. Ta není připravena na významné a rychlé zásahy člověka, na něž se není schopna v krátké době adaptovat, což může vést ke spouštění nevratných a nezvládnutelných reakcí.
Základním cílem ekologie člověka je ochrana budoucích populací a ekosystémů.
Předmětem studia jsou také odpovědi organismů na proběhlé změny. I za měnící se intenzity zmíněných faktorů totiž člověk musí udržovat stálost vnitřního prostředí. Reakce je rychlou fyziologickou změnou na jednorázový podnět (v řádech minut). Aklimatizace představuje krátkodobé fyziologické změny organismu (v rámci týdnů). Adaptace je pomalejší přizpůsobování se měnícím se životním podmínkám (chováním, fyziologicky, geneticky, společensky či technicky).
TRVALE UDRŽITELNÝ ROZVOJ
Často zmiňovaný pojem „trvale udržitelný rozvoj“ je novodobou koncepcí vývoje společnosti, která reaguje na předešlou převážně industriálně orientovanou koncepci vývoje společnost, jež čím dál více přesahovala limity životního prostředí. Hlavním cílem je tedy uvést v soulad dosavadní hospodářský a společenský pokrok, nově i s plnohodnotným zachováním kvality životního prostředí.
Podle definice OSN z roku 1987 je trvale udržitelný rozvoj takovým rozvojem, který naplňuje potřeby přítomných generací, aniž by ohrozil schopnost budoucích generací naplňovat potřeby své.
Trvale udržitelný rozvoj se sestává ze tří pilířů, a to z environmentální udržitelnosti, ekonomické udržitelnosti a sociální udržitelnosti. Pokud se z hlediska sociální udržitelnosti rozliší rovina politiky a rovina společnosti, lze říci, že udržitelný rozvoj vyžaduje současný a vyrovnaný pokrok ve čtyřech oblastech (ekologické, ekonomické, sociální a politické). Důležitá je provázanost všech pilířů – ekonomické, společenské i ekologické procesy jsou vzájemně provázané a soukromí i veřejní aktéři nemohou nikdy jednat izolovaně a jednostranně. Vždy musí brát v úvahu vzájemné vlivy uvedených tří dimenzí – životního prostředí, společnosti a hospodářství. Tento koncept má proto daleko více globální rozměr než samotná ochrana životního prostředí.
Má-li být ekonomický rozvoj udržitelný, nesmí být založen na destrukci přírodních zdrojů a zanedbávání sociálních zdrojů. Transformace existující hospodářské základny při zachování rostoucího výkonu tedy vyžaduje jednak vývoj technologií přátelských vůči prostředí a snižující materiálovou a energetickou náročnost výroby a jednak transformaci společnosti ve směru snížení spotřeby zdrojů. Trvale udržitelný rozvoj musí také podporovat spravedlnost mezi lidmi, aby měl pokud možno každý stejný přístup ke zdrojům a ke kvalitě života, a to jak v místním měřítku (podpora sociálně slabých v přístupu k příležitostem), tak v globálním měřítku (vztahy mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi).
Teorie udržitelného rozvoje je rozpracována v řadě dokumentů OSN. Prvním z nich byla stockholmská Deklarace Konference OSN o životním prostředí z roku 1972, kde se poprvé lidstvu přiznává právo na zdravé životní prostředí. V roce 1987 byla vydána zpráva Naše společná budoucnost definující pojem udržitelného rozvoje ve smyslu zmíněného zachování životního prostředí pro příští generace. V roce 1992 byl v Riu de Janeiro vydán jeden ze základních textů udržitelného rozvoje, dokument Agenda 21. Významným mezinárodním dokumentem je Implementační plán ze Světového summitu o udržitelném rozvoji z Johannesburgu z roku 2002.
PAŘÍŽSKÁ DOHODA
Během klimatické konference v Paříži v roce 2015 byla dojednána dohoda, která má za cíl globální snižování emisí skleníkových plynů po roce 2020. Pařížská dohoda byla přijata smluvními stranami Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC). Dohodu podepsalo celkem 194 států a Evropská unie, z toho 171 států a Evropská unie (společně reprezentují téměř 88 % globálních emisí skleníkových plynů) již Dohodu ratifikovaly, a to včetně např. Číny a Indie.
Pařížská dohoda má nahradit Kjótský protokol a vstoupila v platnost již 4. listopadu 2016.
Z významných producentů emisí skleníkových plynů smlouvu neratifikovalo Rusko a USA jsou odhodlány od Dohody odstoupit.
Cílem Dohody je zlepšit globální reakci na hrozby změny klimatu mj. pomocí:
a) udržení nárůstu průměrné globální teploty pod hranicí alespoň 2 °C v porovnání s obdobím před průmyslovou revolucí a usilovat o udržení oteplení do 1,5 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí;
b) zvyšování schopnosti přizpůsobit se nepříznivým dopadům změny klimatu a posilování odolnosti vůči změně klimatu a nízkoemisního rozvoje způsobem, který neohrozí produkci potravin;
c) sladění finančních toků s nízkoemisním rozvojem odolným vůči změně klimatu.
Povinnost stanovit si národní příspěvky (a plnit je) k dosažení cíle Dohoda ukládá rozvinutým i rozvojovým státům (Kjótský protokol redukční závazky vztahuje pouze na rozvinuté státy). Tyto národní příspěvky se mají každých pět let revidovat a každý následující příspěvek má být vyšší než ten předchozí. To bylo zavedeno proto, že doposud předložené národní příspěvky nejsou dostačující pro splnění cíle. Pro státy, které nesplní své závazky, však nehrozí žádné důsledky. Samotné příspěvky nejsou totiž závazné z hlediska mezinárodního práva. Nebude rovněž existovat žádný mechanismus, jak státy donutit splnit cíl národního příspěvku k určitému datu. První vyhodnocení plnění Dohody bude v roce 2023 a bude se jednat o analýzu toho, co bylo dosaženo a co je ještě třeba udělat. Výsledek bude použit pro stanovení nových národních příspěvků.
Ekonomická stránka věci stojí za snahou USA odstoupit od Pařížské dohody. Oficiálně odstoupit od smlouvy však USA mohou až v listopadu 2020.
Zdroje dat:
- Horník, S. a kol (1986): Fyzická geografie II. SPN, Praha.
- https://treaties.un.org
- http://www.aee-sedivy.cz
- https://www.enviwiki.cz
- https://www.mzp.cz
- http://www.vitejtenazemi.cz
- https://www.wikipedia.org