ŽIVOT VE VELEHORÁCH – TRADICE VERSUS KONZUM
Mezi charakteristické přírodní útvary Jižní Ameriky, kde panují specifické podmínky pro život zdejších obyvatel, patří rozsáhlé náhorní plošiny mezi horskými masivy západních a východních And. Druhým největším takovým útvarem na světě po Tibetské plošině je náhorní plošina Altiplano. S rozlohou 170 000 km2 se rozkládá převážně na území Bolívie a Peru a částečně zasahuje také do Chile a Argentiny. Průměrná nadmořská výška Altiplana činí 3 600 m n.m. Podnebí je zde chladné a kvůli clonění horského hřebenu And, který zachytává srážky proudící od Pacifiku, také polosuché až suché. Život obyvatel je v takových podmínkách složitější. Celá oblast je proto řídce osídlena s výjimkou okolí jezera Titicaca, kde je mírně tepleji, a hornických měst.
Největším městem oblasti je téměř milionový La Paz. V bezprostřední blízkosti tohoto sídla bolivijské vlády leží město El Alto, dalším velkým městem oblasti je bolivijské Oruro či Puno v Peru na břehu jezera Titicaca. Právě Puno je branou do jedinečné oblasti jezera Titicaca s desítkami umělých plovoucích ostrovů, na kterých žije neobvyklým způsobem kmen Urů. Ostrovy jsou v současnosti ukotveny jen několik set metrů od břehu a patří k velkým turistickým lákadlům.
Specificky způsob života Urů na ostrovech přitahuje pozornost turistů z celého světa.
Kmen Urů žije na rákosových ostrovech stovky let. Svůj originální prostor si našel údajně ještě v předkolumbovské éře, kdy si v době migrace z Amazonie nebyl schopen najít půdu, kde by se usadil, a původními obyvateli byl vyháněn zpět. Klid tak Urové našli uprostřed jezera Titicaca na malých plovoucích ostrovech, které zhotovovali z hustého rákosu. Inkové, ani nově příchozí Španělé, je nepovažovali za žádné ohrožení a neobtěžovali se je nijak napadnout.
Zatímco dříve se jejich ostrovy nacházely daleko od civilizace, přibližně 13 km od břehu, a Urové se živili převážně rybolovem či lovem ptáků, dnes je situace zcela odlišná. V roce 1986 přesunuli po devastující bouři některé své ostrovy k pobřeží a v nové době objevili nové příležitosti. I přes počáteční zdráhání při stále rostoucím počtu turistů, kteří ostrovy začali navštěvovat, Urové poznali, že se jim naskytla nová možnost obživy. V současnosti ostrovy navštíví ročně statisíce turistů, kteří obdivují život místních, ochutnávají tradiční pokrmy, okukují chýše či nakupují ručně tkané pestrobarevné látky, makety lodiček z rákosu a podobně. Každý den je otevřena přibližně polovina ostrovů, zatímco obyvatelé druhé poloviny se alespoň na chvíli vrátí ke svému tradičnímu způsobu života lovců a rybářů, života bez turistů. Celkově je však v turistice zaměstnáno více než 80 % místních obyvatel.
Tento proces se blíží tzv. disneyfikaci cele kultury Urů, kdy se každodenní život obyvatel podoba spíše pracovní činnosti zaměstnanců zábavního parku než skutečnému životu.
Nedávno Urové začali poskytovat dokonce přespání pro turisty ve vlastních chýších. „Když jsme s tím začali, lidé říkali, že jsme blázni,“ vypráví Victor, jeden z místních obyvatel. „Když u nás poprvé před pěti lety přespal holandský pár, ani jsme jim neměli dát co k jídlu, našimi kostnatými rybami z jezera se nenasytili. Nevěděli jsme zkrátka, jak a co máme správně dělat. Udělali jsme si poté kurz vaření v pětihvězdičkovém hotelu na pevnině a naučili se, jak správně podávat ryby z jezera. Nyní jídlo vypadá jako z nejmodernější restaurace v Limě,“ vysvětluje Victorova žena Cristina.
Výzvy, kterým čelí Urové, jsou obdobné těm, kterým čelí i další domorodé kultury po celém světě.
„Ale jaká je alternativa?“ ptá se Victor. „Mohli jsme obnovit naše ostrovy uprostřed jezera, kam se turisté hůře dostanou, postavit barikádu a uzavřít k nim přístup. To by ale znamenalo návrat k chudobě a hladu. Naše děti by šly studovat a už nikdy by se nevrátily.“ Asi 200 z celkových 1 200 obyvatel kmene se do větší izolace skutečně vrátilo a dál žijí jako prostí rybáři. Jiní zase zmizeli do moderního světa Puna či Limy. Victor s Cristinou a většinou dalších z kmene se rozhodli pro střední cestu mezi asimilací a tradicí. Svůj současný způsob života považují za nejlepší způsob, jak se přizpůsobit modernímu světu a zároveň zachovat své tradice. Uvědomili si, že ona částečná a prakticky nevyhnutelná disneyfikace jejich kultury je jedinou životaschopnou cestou k jejímu zachování. A co je nejdůležitější, děje se tak na základě jejich kultury a podle jejich pravidel a podmínek.
PROMĚNA BRAZILSKÝCH FAVEL?
Chudinské čtvrti v okolí velkoměst po celém světě se vyznačují vysokou koncentrací obyvatelstva a obecně špatnými životními i hygienickými podmínkami. Vznikaly většinou živelně při příchodu obyvatel z chudších oblastí regionu paradoxně s vyhlídkou na lepší život a práci ve velkoměstě.
Přestože mají spoustu společných znaků, společensko-politické pozadí vzniku a existence slumů se v různých oblastech Jižní Ameriky liší.
V portugalsky mluvící Brazílii se slumům říká favelas, v Peru například pueblos jovenes, v Uruguayi cantes, ve Venezuele ranchos, v Kolumbii barrios ad. Mezi nejznámější příklady chudinských čtvrtí v Jižní Americe patří ty brazilské v okolí Rio de Janeira a Sao Paula. V obou městech je nápadný propastný rozdíl v životní úrovni jejich obyvatel. Například z favely Real Parque je krásný výhled přes řeku Pinheiros na saopaulské World Trade Center s prosklenými mrakodrapy světových firem. Favela Rocinha zase leží v bezprostřední blízkosti nejbohatších částí Rio de Janeira.
Jednu ze stinných stránek života ve favelách Rio de Janeira v letech 2007–2016 zachycuje Joao Pina ve své knize s názvem „46 750“. Jde o desetiletí, během kterého Brazílie hostila mistrovství světa ve fotbale či letní olympijské hry. Tyto velké sportovní události přinesly velké sliby a sny, které se ale změnily v rozčarování. Veřejné služby nefungují, pro místní je méně práce a jsou stále každodenními svědky činnosti mafiánských gangů, proti kterým policie někdy bojuje, jindy od nich bere úplatky a nechává jejich existenci bez povšimnutí. Pina uvedl, že všechny tyto aktéry vidí jako oběti neudržitelné situace, která se stále zhoršuje kvůli nefungující a populistické vládě. „Takzvané pacifikování zločinu bylo pouze propagandou před olympijskými hrami. Vždy bylo vše lépe vykresleno navenek, než reálně provedeno. Existuje více než 1 000 favel a kampaň proběhla jen ve čtyřech desítkách. Když se uklidnilo jedno místo, problém se přesunul jinam. Byly zde velmi klidné čtvrti, které se pak staly násilnými,“ řekl Pina. Dle místních obyvatel je běžné, že policie je podplácena, aby do některých míst nezavítala.
K pochopení života ve favelách je třeba si uvědomit, jak takové společenství vůbec vzniklo. Domy a celé čtvrtě jsou vybudovány prakticky nelegálně těmi nejchudšími, kteří potřebovali někde bydlet a nemohli si dovolit koupit běžný dům. Domy ve favelách jsou vystaveny svépomocí, infrastruktura je na mizivé úrovni, přístup v často svažitém terénu je obtížný, územní plánování pochopitelně neexistuje, služby jsou nespolehlivé. „S výjimkou sporadických zásahů zde policie nemá žádnou moc, tyto čtvrti jsou historicky kontrolovány narkomafií – favely zkrátka mají svůj vlastní zákon,“ uvedl cestovatel Miguel, který půl roku poznával život v jedné z favel v Rio de Janeiru. Také on hovoří o změnách v těchto čtvrtích, které se děly před sportovními akcemi v Riu. Úřady zavedly plán na vytvoření bezpečnějšího místa k životu za současného zvyšování daní a účtů za elektřinu. „Ze začátku to vypadalo jako velký úspěch. V některých částech se situace opravdu zklidnila a začal vzkvétat obchod, někdo si otevřel hostel či restauraci“.
Někteří hodnotí změny kladně, jiní jako katastrofu, protože se zvýšily nájmy, zatímco oni mají stále mizerně placenou práci.“
„Celkově se toho ale moc nezměnilo. Tam, kde na chvíli zavládl klid, přebrala narkomafie zpět svoji moc a střílí se tam zase. Teď to navíc vypadá, že vláda již nemá chuť investovat další peníze do zklidnění situace, když už je po olympiádě. Pouze když je karneval, podplácí vláda gangy, aby daly na chvíli pokoj. Naděje, která na chvíli zavládla, tak zase rychle zmizela,“ dodal Miguel. Je důležité dodat, že ne všechny favely jsou stejné. Některé jsou velmi tiché, zatímco některé nebezpečné. Některé mají solidní služby a kvalitní restaurace, zatímco v jiných neteče voda a není zde žádná kanalizace. V některých bydlí řada cizinců, zatímco v některých neviděli cizince celý život, některé mají dobrý výhled i dostupnost, zatímco některé leží i tři hodiny cesty busem od centra. „Život ve favelách je specifický, obecně zde neexistuje téměř žádné soukromí, na druhou stranu většina lidí je zde velmi přátelských a vždy ráda pomůže,“ uzavírá Miguel.
ŽIVOT VE VELEHORÁCH – TRADICE VERSUS KONZUM
Mezi charakteristické přírodní útvary Jižní Ameriky, kde panují specifické podmínky pro život zdejších obyvatel, patří rozsáhlé náhorní plošiny mezi horskými masivy západních a východních And. Druhým největším takovým útvarem na světě po Tibetské plošině je náhorní plošina Altiplano. S rozlohou 170 000 km2 se rozkládá převážně na území Bolívie a Peru a částečně zasahuje také do Chile a Argentiny. Průměrná nadmořská výška Altiplana činí 3 600 m n.m. Podnebí je zde chladné a kvůli clonění horského hřebenu And, který zachytává srážky proudící od Pacifiku, také polosuché až suché. Život obyvatel je v takových podmínkách složitější. Celá oblast je proto řídce osídlena s výjimkou okolí jezera Titicaca, kde je mírně tepleji, a hornických měst.
Největším městem oblasti je téměř milionový La Paz. V bezprostřední blízkosti tohoto sídla bolivijské vlády leží město El Alto, dalším velkým městem oblasti je bolivijské Oruro či Puno v Peru na břehu jezera Titicaca. Právě Puno je branou do jedinečné oblasti jezera Titicaca s desítkami umělých plovoucích ostrovů, na kterých žije neobvyklým způsobem kmen Urů. Ostrovy jsou v současnosti ukotveny jen několik set metrů od břehu a patří k velkým turistickým lákadlům.
Specificky způsob života Urů na ostrovech přitahuje pozornost turistů z celého světa.
Kmen Urů žije na rákosových ostrovech stovky let. Svůj originální prostor si našel údajně ještě v předkolumbovské éře, kdy si v době migrace z Amazonie nebyl schopen najít půdu, kde by se usadil, a původními obyvateli byl vyháněn zpět. Klid tak Urové našli uprostřed jezera Titicaca na malých plovoucích ostrovech, které zhotovovali z hustého rákosu. Inkové, ani nově příchozí Španělé, je nepovažovali za žádné ohrožení a neobtěžovali se je nijak napadnout.
Zatímco dříve se jejich ostrovy nacházely daleko od civilizace, přibližně 13 km od břehu, a Urové se živili převážně rybolovem či lovem ptáků, dnes je situace zcela odlišná. V roce 1986 přesunuli po devastující bouři některé své ostrovy k pobřeží a v nové době objevili nové příležitosti. I přes počáteční zdráhání při stále rostoucím počtu turistů, kteří ostrovy začali navštěvovat, Urové poznali, že se jim naskytla nová možnost obživy. V současnosti ostrovy navštíví ročně statisíce turistů, kteří obdivují život místních, ochutnávají tradiční pokrmy, okukují chýše či nakupují ručně tkané pestrobarevné látky, makety lodiček z rákosu a podobně. Každý den je otevřena přibližně polovina ostrovů, zatímco obyvatelé druhé poloviny se alespoň na chvíli vrátí ke svému tradičnímu způsobu života lovců a rybářů, života bez turistů. Celkově je však v turistice zaměstnáno více než 80 % místních obyvatel.
Tento proces se blíží tzv. disneyfikaci cele kultury Urů, kdy se každodenní život obyvatel podoba spíše pracovní činnosti zaměstnanců zábavního parku než skutečnému životu.
Nedávno Urové začali poskytovat dokonce přespání pro turisty ve vlastních chýších. „Když jsme s tím začali, lidé říkali, že jsme blázni,“ vypráví Victor, jeden z místních obyvatel. „Když u nás poprvé před pěti lety přespal holandský pár, ani jsme jim neměli dát co k jídlu, našimi kostnatými rybami z jezera se nenasytili. Nevěděli jsme zkrátka, jak a co máme správně dělat. Udělali jsme si poté kurz vaření v pětihvězdičkovém hotelu na pevnině a naučili se, jak správně podávat ryby z jezera. Nyní jídlo vypadá jako z nejmodernější restaurace v Limě,“ vysvětluje Victorova žena Cristina.
Výzvy, kterým čelí Urové, jsou obdobné těm, kterým čelí i další domorodé kultury po celém světě.
„Ale jaká je alternativa?“ ptá se Victor. „Mohli jsme obnovit naše ostrovy uprostřed jezera, kam se turisté hůře dostanou, postavit barikádu a uzavřít k nim přístup. To by ale znamenalo návrat k chudobě a hladu. Naše děti by šly studovat a už nikdy by se nevrátily.“ Asi 200 z celkových 1 200 obyvatel kmene se do větší izolace skutečně vrátilo a dál žijí jako prostí rybáři. Jiní zase zmizeli do moderního světa Puna či Limy. Victor s Cristinou a většinou dalších z kmene se rozhodli pro střední cestu mezi asimilací a tradicí. Svůj současný způsob života považují za nejlepší způsob, jak se přizpůsobit modernímu světu a zároveň zachovat své tradice. Uvědomili si, že ona částečná a prakticky nevyhnutelná disneyfikace jejich kultury je jedinou životaschopnou cestou k jejímu zachování. A co je nejdůležitější, děje se tak na základě jejich kultury a podle jejich pravidel a podmínek.
PROMĚNA BRAZILSKÝCH FAVEL?
Chudinské čtvrti v okolí velkoměst po celém světě se vyznačují vysokou koncentrací obyvatelstva a obecně špatnými životními i hygienickými podmínkami. Vznikaly většinou živelně při příchodu obyvatel z chudších oblastí regionu paradoxně s vyhlídkou na lepší život a práci ve velkoměstě.
Přestože mají spoustu společných znaků, společensko-politické pozadí vzniku a existence slumů se v různých oblastech Jižní Ameriky liší.
V portugalsky mluvící Brazílii se slumům říká favelas, v Peru například pueblos jovenes, v Uruguayi cantes, ve Venezuele ranchos, v Kolumbii barrios ad. Mezi nejznámější příklady chudinských čtvrtí v Jižní Americe patří ty brazilské v okolí Rio de Janeira a Sao Paula. V obou městech je nápadný propastný rozdíl v životní úrovni jejich obyvatel. Například z favely Real Parque je krásný výhled přes řeku Pinheiros na saopaulské World Trade Center s prosklenými mrakodrapy světových firem. Favela Rocinha zase leží v bezprostřední blízkosti nejbohatších částí Rio de Janeira.
Jednu ze stinných stránek života ve favelách Rio de Janeira v letech 2007–2016 zachycuje Joao Pina ve své knize s názvem „46 750“. Jde o desetiletí, během kterého Brazílie hostila mistrovství světa ve fotbale či letní olympijské hry. Tyto velké sportovní události přinesly velké sliby a sny, které se ale změnily v rozčarování. Veřejné služby nefungují, pro místní je méně práce a jsou stále každodenními svědky činnosti mafiánských gangů, proti kterým policie někdy bojuje, jindy od nich bere úplatky a nechává jejich existenci bez povšimnutí. Pina uvedl, že všechny tyto aktéry vidí jako oběti neudržitelné situace, která se stále zhoršuje kvůli nefungující a populistické vládě. „Takzvané pacifikování zločinu bylo pouze propagandou před olympijskými hrami. Vždy bylo vše lépe vykresleno navenek, než reálně provedeno. Existuje více než 1 000 favel a kampaň proběhla jen ve čtyřech desítkách. Když se uklidnilo jedno místo, problém se přesunul jinam. Byly zde velmi klidné čtvrti, které se pak staly násilnými,“ řekl Pina. Dle místních obyvatel je běžné, že policie je podplácena, aby do některých míst nezavítala.
K pochopení života ve favelách je třeba si uvědomit, jak takové společenství vůbec vzniklo. Domy a celé čtvrtě jsou vybudovány prakticky nelegálně těmi nejchudšími, kteří potřebovali někde bydlet a nemohli si dovolit koupit běžný dům. Domy ve favelách jsou vystaveny svépomocí, infrastruktura je na mizivé úrovni, přístup v často svažitém terénu je obtížný, územní plánování pochopitelně neexistuje, služby jsou nespolehlivé. „S výjimkou sporadických zásahů zde policie nemá žádnou moc, tyto čtvrti jsou historicky kontrolovány narkomafií – favely zkrátka mají svůj vlastní zákon,“ uvedl cestovatel Miguel, který půl roku poznával život v jedné z favel v Rio de Janeiru. Také on hovoří o změnách v těchto čtvrtích, které se děly před sportovními akcemi v Riu. Úřady zavedly plán na vytvoření bezpečnějšího místa k životu za současného zvyšování daní a účtů za elektřinu. „Ze začátku to vypadalo jako velký úspěch. V některých částech se situace opravdu zklidnila a začal vzkvétat obchod, někdo si otevřel hostel či restauraci“.
Někteří hodnotí změny kladně, jiní jako katastrofu, protože se zvýšily nájmy, zatímco oni mají stále mizerně placenou práci.“
„Celkově se toho ale moc nezměnilo. Tam, kde na chvíli zavládl klid, přebrala narkomafie zpět svoji moc a střílí se tam zase. Teď to navíc vypadá, že vláda již nemá chuť investovat další peníze do zklidnění situace, když už je po olympiádě. Pouze když je karneval, podplácí vláda gangy, aby daly na chvíli pokoj. Naděje, která na chvíli zavládla, tak zase rychle zmizela,“ dodal Miguel. Je důležité dodat, že ne všechny favely jsou stejné. Některé jsou velmi tiché, zatímco některé nebezpečné. Některé mají solidní služby a kvalitní restaurace, zatímco v jiných neteče voda a není zde žádná kanalizace. V některých bydlí řada cizinců, zatímco v některých neviděli cizince celý život, některé mají dobrý výhled i dostupnost, zatímco některé leží i tři hodiny cesty busem od centra. „Život ve favelách je specifický, obecně zde neexistuje téměř žádné soukromí, na druhou stranu většina lidí je zde velmi přátelských a vždy ráda pomůže,“ uzavírá Miguel.