K tomu, aby mohla domácnost uspokojit rozmanité potřeby svých členů, zejména ty nezbytné, musí mít příjmy. V případě jedinců školou povinných je nejtradičnější formou výdělku brigáda.
Hlavním a nejčastějším způsobem je pro většinu lidí v jejich produktivním věku příjem z výdělečné činnosti, tedy příjem ze zaměstnání i podnikání. Pokud musí člověk při výkonu práce dbát příkazů jiné osoby či organizace, mluvíme o činnosti závislé neboli zaměstnání. Jeho výhodou je, že zaměstnanec se nemusí starat o pracovní prostředí nebo pomůcky, neboť to mu zajišťuje zaměstnavatel či firma. Kromě toho má určitá práva, například na dovolenou, na zajištění bezpečnosti práce atd. Příjmem ze zaměstnání je mzda nebo plat. Člověk ale nemusí být zaměstnancem a podřizovat se úkolům svého zaměstnavatele. Může být podnikatelem. Pokud člověk pracuje „na vlastní pěst", znamená to, že podniká a jeho příjmem je zisk. Peníze, které inkasuje od svých zákazníků za odvedenou práci, ovšem nemůže utratit pouze na své potřeby. Nejprve z nich totiž musí zaplatit výdaje, které souvisí s jeho podnikáním (výdaje na nákup materiálu, nájem kanceláře atd.). Podnikatelem může být holič, instalatér či třeba advokát. Na rozdíl od zaměstnance si však musí podnikatel práci a podmínky pro ni zajistit sám. Výhodou je naopak to, že si sám rozhoduje o tom, co, kdy a jak bude dělat. Jeden člověk nemusí mít jen jedno zaměstnání, nebo být jen podnikatelem. Může mít dvě zaměstnání nebo být jak zaměstnancem, tak podnikatelem současně. V takových situacích je obvykle jedna činnost hlavním zdrojem příjmu a ta druhá vedlejším. Příjem, který zaměstnanec obdrží za svou práci, si ovšem nepřinese domů celý. Mzda, kterou se mu zaměstnavatel zavázal vyplatit, je totiž ještě zdaněna. Stejně tak se daní podnikatelův zisk. Ze mzdy i ze zisku se odvádí daň z příjmů fyzických osob a pojistné na sociální i zdravotní pojištění. Příjmu před zdaněním se říká hrubý, příjmu po zdanění čistý.
Druhou důležitou skupinu tvoří příjmy ve formě sociálních dávek. Například důchody, nemocenská, podpora v nezaměstnanosti nebo rodičovský příspěvek. Tyto sociální dávky slouží jako náhrada mzdy v době, kdy produktivní člověk nemůže pracovat (podpora v nezaměstnanosti, nemocenská), kdy člověk již není v produktivním věku (důchod), případně slouží jako doplnění vlastního příjmu, kdy společenství uzná za oprávněné pomoci (přídavky na děti domácnostem s dětmi). Sociální dávky se o daň a pojistné nesnižují, příjemci tedy dostávají od státu již čistý příjem.
Mezi ostatní peněžní příjmy patří například dary od příbuzných, příjmy z prodeje majetku, které jsou zpravidla vysoké, avšak spíše jednorázové či nahodilé. Dále sem patří také úroky z vkladů na účtech u bank, které jsou naopak relativně nízké, avšak pravidelné.
Příjem však může být i nepeněžní. Například tzv. benefity pro zaměstnance (poskytnutí firemního auta pro soukromé účely, stravenky). Podnikateli může být za provedenou službu zaplaceno protislužbou. Zemědělský podnik může podíly na zisku vyplácet formou tzv. naturálií, např. v obilí.

Stejně tak sociální dávky je možné poskytovat příjemcům i v nepeněžní formě prostřednictvím poukázek. U nás se za určitých podmínek poskytují dávky v hmotné nouzi ve formě poukázek na pomoc v zařízeních, která poskytují sociální služby, nebo poukázek na nákup zboží, například potravin (poukázky na jídlo, anglicky Food Stamps, jsou známé především z USA).
Za příjem lze považovat i spotřebu služeb, které jsou financované plně nebo částečně státem. Zejména se jedná o zdravotní péči a vzdělávání, dále o sociální a kulturní služby či volnočasové aktivity nebo dopravu. Nepeněžní dávky nebo bezplatně či za poplatek veřejně poskytované služby jsou označovány jako nepeněžní nebo věcné sociální transfery. Že jde o příjmy, plyne z úvahy, že by si dané služby domácnost stejně musela koupit a že když je „dostane" od státu, ušetří a může si koupit něco jiného.
Rozdíly v příjmech jednotlivých domácností i jedinců v zemích s tržní ekonomikou logicky existují. V Česku je příjmová nerovnost ve srovnání s jinými zeměmi relativně nízká. Vysokou nerovností v příjmech domácností se vyznačují zejména státy Latinské Ameriky a Afriky, kde do 20 % nejbohatších domácností plyne často nadpoloviční podíl příjmů.