Vždy, když si něco koupíte, půjčíte, vyměníte nebo jen slíbíte, vzniká z pohledu práva mezi vámi a druhou stranou smluvní vztah. Pro každý smluvní vztah platí určitá zákonná omezení, dokonce i pro ten, který není uzavřen na papíře. Příkladem je koupě čehokoli v obchodě - ačkoli jste ani vy, ani prodavač nic nepodepsali, vznikl mezi vámi vztah, kde zákon říká, co musíte (např. musíte si zaplacené zboží odebrat) a na co máte právo (např. na účtenku nebo na reklamaci v záruční době). Zásadní smluvní vztahy ale většinou vznikají na papíře - podpisem smlouvy. Každý by proto měl znát základní pravidla uzavírání smluv, jinak může snadno přijít o všechen majetek.
Nikdy nepodepisujte smlouvu, dokud jste si ji celou nepřečetli a dokud jste jí plně neporozuměli. Nikdo nás nemůže nutit, abychom smlouvu uzavřeli ve spěchu - jakýkoli náznak nátlaku by nás měl spíš varovat, že to s námi druhá strana nemyslí úplně poctivě. Pokud je obchodník nebo prodejce slušný, vždy nám dá čas na přečtení obchodních podmínek i smlouvy a odpoví na všechny dotazy. Často se i na ulici či při podomním prodeji můžeme setkat s lidmi, kteří nás lákají na výhodné a jedinečné nabídky. Chovají se neodbytně, vyvíjejí na nás tlak a nutí nás něco podepsat. V takových případech je nejlepším řešením od jednání odstoupit. Jak již totiž víme z předchozích kapitol, nemůžeme čekat, že nám někdo cizí sám od sebe nabídne zboží pro náš užitek za výhodnou cenu. Každému jde v prvé řadě o užitek jeho vlastní. Smlouva vzniká opravdu až tehdy, když ji obě strany dobrovolně odsouhlasily. Když nám například přijde poštou zboží, které jsme si neobjednali, a nepoctivý odesilatel se nás snaží přesvědčit, že převzetím jsme vyjádřili souhlas, takže musíme zaplatit, nemá pravdu.
Smlouvy se uzavírají na různých úrovních. Jedním z hlavních pramenů mezinárodního práva je mezinárodní smlouva. Uzavírají ji mezi sebou zpravidla státy, které ji nejdříve podepisují a posléze ratifikují. Vlastní soubor právních norem upravených smlouvami používá i EU.