Bankovní systém tvoří páteř ekonomiky. Pro pochopení principu fungování bank je nejprve třeba vysvětlit, jak a proč banky vůbec vznikly. Samotné slovo „banka" má původ v italském slově "il banco", což znamená lavice nebo stůl. Pochází z dob, kdy se ještě neobchodovalo ve velkých budovách jako dnes, ale na tržištích pod širým nebem, kam si směnárník přinesl lavici a na ní se odehrávaly veškeré finanční transakce. Již v dobách, kdy se ještě neplatilo penězi, ale například zlatem (i 16-19), představovalo jeho vlastnictví velké bohatství a také spoustu rizik. Zlato se mohlo ztratit, nebo jej mohl někdo ukrást. Proto se lidé snažili i v dávných dobách své bohatství co nejlépe uschovat, například v bezpečném domě s trezorem. Majitele takových domů s trezory proto navštěvovali lidé s prosbou, zda by si u nich mohli uschovat své zlato. Lidé vlastnící trezory jejich prosby často vyslyšeli, nejprve kvůli dobrým sousedským vztahům, později i proto, že za touto činností viděli příležitost zbohatnout. Poté, co člověk vložil zlato do trezoru, snížil riziko ztráty nebo loupežného přepadení a připadal si bezpečněji. Když pak potřeboval zlato zpět, jednoduše si část svého bohatství přišel vyzvednout. Majitelé domů s trezory byli velmi brzo zaplaveni zlatem a žádostmi o další a další úschovy, proto lidem pro pořádek vystavovali potvrzení o tom, kolik zlata si u nich uložili, případně kolik si vybrali a kolik jim ještě zbývá. Lidé vracející se z obchodních cest si zde ukládali vydělané zlato, lidé cestující na trhy si jej přicházeli vyzvednout. Postupem času majitelé trezoru zjistili, že jim v domě stále určitá část zlata přebývá - zkrátka vždycky na dně trezoru ležela nějaká rezerva. A protože k majitelům trezorů velmi často chodili také lidé bez peněz prosit o půjčku, tu na osetí pole, tu na obchodní záměr, tu na základní potřeby, napadlo majitele trezorů, že by mohli s dočasně nevyužívaným zlatem začít obchodovat. Z rezerv v trezoru proto půjčovali žadatelům zlato, ovšem kromě vrácení půjčky za to navíc požadovali odměnu. Takové odměně říkáme úrok (i 26).

Takto se tedy banky vyvinuly. Z majitelů trezorů se stali bankéři, kteří na jedné straně přijímali do své správy zlato od lidí, kteří pro něj neměli v daném okamžiku užití a báli se o něj, a na druhé straně část tohoto zlata půjčovali lidem, kteří byli ochotni půjčku následně vrátit spolu s odměnou - úrokem. Lidé brzy přišli na to, že není nutné běhat za bankéřem pokaždé, když potřebují něco zaplatit. Stačilo, když bankéř předal vkladateli potvrzení o tom, že je u něj uloženo adekvátní množství zlata. Vkladatel pak mohl tímto potvrzením zaplatit obchodníkovi a ten si pak zlato mohl vyzvednout sám. Z potvrzení se vyvinuly bankovky (i 36-37), jaké známe dnes. Neplatilo se tak přímo zlatem, ale jen potvrzením o jeho vlastnictví, protože skladovat a přenášet tato potvrzení bylo mnohem jednodušší a bezpečnější, než se nosit s těžkým a cenným zlatem. Z dochovaných záznamů víme, že výše popsané jednání správy cizího bohatství bylo možné sledovat již před několika tisícovkami let.

My všichni přijdeme dříve či později do styku s bankou. Máme u ní svůj účet, máme od ní platební kartu, můžeme vybírat z bankomatu, platit na internetu a tak dále. Takovému typu banky se říká obchodní banka. Jejím úkolem je právě přijímání vkladů od lidí a firem, poskytování úvěrů lidem a firmám a zajišťování doplňkových finančních služeb, díky kterým můžeme platit v obchodech nebo vybírat peníze. První základní činností banky je přijímání vkladů na bankovní účty. Protože v bankovním sektoru existuje konkurence a protože banky prostřednictvím vašich vložených peněz samy vydělávají, je obvyklé, že i vklady na účtech u bank jsou úročeny. Jinými slovy, banka dává odměnu svým klientům za to, že si k ní uloží peníze. Bankovních účtů existuje několik druhů. Mezi ty základní patří běžný, spořící a termínovaný účet (i 30-31).

Druhou důležitou činností bank je poskytování půjček a úvěrů (i 27, 28-29). Když člověk nebo firma potřebují půjčit peníze, automaticky zamíří do banky. Je to totiž časově mnohem jednodušší, než složitě obcházet přátele, sousedy nebo neznámé lidi a prosit je o půjčku. Banky v dnešní době poskytují různé typy úvěrů, od drobných půjček na nákup oblečení nebo mobilu, větších půjček na auta, velkých půjček na domy (tzv. hypotéky) až po mnohamiliardové úvěry na stavby továren či bytových domů. Podle typu úvěru i podle důvěryhodnosti člověka, který si od banky půjčuje, pak bankéři požadují různě velký úrok za poskytnutí úvěru.

Na tyto obchodní banky dohlíží centrální banka. Centrální banka v Česku se jmenuje Česká národní banka (ČNB). Mezi její funkce patří dohlížení na bankovní trh. Snaží se starat o to, aby obchodní bankou byla jen taková instituce, která je důvěryhodná a která nepodvádí své klienty. V případě problémů může i centrální banka půjčit některé obchodní bance peníze, tak jako si lidé půjčují peníze u obchodních bank. Je proto jakousi „bankou bank". Centrální banka je také „bankou státu", ovšem s tím rozdílem, že nesmí přímo státu půjčovat peníze, pouze spravuje jeho účty. Spravuje také devizové rezervy (cizí měna). Centrální banka rovněž zajišťuje fungování platebního systému, tedy to, že když pošlete někomu peníze, nakonec k němu skutečně dorazí. Další funkcí je tisk papírových peněz, ražba mincí a jejich distribuce - souhrnně emise oběživa. Centrální banka spolu s desítkami obchodních bank tvoří bankovní soustavu.

Některé názvy obchodních bank jsou nám známé, jiné možná méně - to proto, že jsou menší, nevyskytují se v našem městě nebo třeba přijímají vklady a poskytují úvěry jen určitým typům lidí nebo firem. Každý z nás se může při rozsáhlé nabídce svobodně rozhodnout, kterou z bank pro kterou požadovanou službu využije. V naprosté většině jsou vlastníky českých obchodních bank velké zahraniční banky. Například z Rakouska, z Německa, z Nizozemska, ale i ze Spojených států amerických a podobně.