Již jsme poznali, že každý člověk má určité cíle a hledá prostředky k jejich dosažení (i 6-7). Háček je ovšem v tom, že v současnosti žije na Zemi sedm miliard lidí. A to především kvůli prudkému nárůstu během 20. století, jak ukazuje graf „Vývoj počtu obyvatelstva".

Každý člověk z těchto sedmi miliard má své cíle a každý hledá prostředky k jejich dosažení, ale množství zdrojů pro tyto cíle je omezené. Neexistuje tolik volného prostoru, pitné vody či lesů, aby byli uspokojeni všichni. Zdroje jsou vzácné. Je třeba se o ně dělit. Mohli bychom celý svět nějak zorganizovat. Dohodnout se, co kdo dostane k dispozici, co kdo bude dělat, jaký společný cíl budeme sledovat. V případě hospodaření sedmi miliard lidí to ale možné není. Je tedy nutno určit nějaká základní pravidla hry. Například provoz na dálnici funguje, aniž by jej někdo stále organizoval. Stačí, aby řidiči dodržovali daná pravidla, vše ostatní zařídí jejich racionální chování. Když je v jednom pruhu hodně aut a jede se pomalu, některá z aut přejedou do vedlejšího pruhu. Výsledkem je rovnoměrné využití všech pruhů, o které se starají sami řidiči. Vhodně nastavená pravidla tedy usměrňují lidská očekávání a lidské plány, čímž jim umožňují naplňovat vlastní cíle. Obdobou pravidel silničního provozu jsou v lidské společnosti soukromá vlastnická práva. Ta stanovuje a o jejich dodržování se stará stát (i 46-47). Tato práva určují, co je čí, kdo na co právo má a kdo nemá. Určují, jakým způsobem se máme v tomto světě chovat, jestli chceme dosáhnout svých cílů: využívat svoje vlastnictví a směňovat ho s ostatními.

Společnosti založené na soukromých vlastnických právech říkáme tržní společnost. Tržní společnost není centrálně řízena plánovači, kteří by řekli, co a kolik toho vyrobit. Je to systém, v němž, při respektování nastavených pravidel, sledujeme vlastní zájmy, které jsou v souladu se společným zájmem. Například výroba obyčejné tužky. K vyrobení tak jednoduché věci vede dlouhá cesta s často složitými pracovními postupy, které neplánuje a neřídí jeden organizátor.

Proč to slovo „trh"? Na skutečný trh totiž přicházejí lidé s různými přáními a různým zbožím. Nemohou tam jeden druhému nic nařizovat, ale pokud chtějí něčeho dosáhnout, tak jedině dobrovolně, směnou. A stejné je to v tržní společnosti. Při dodržování pravidel hry (vlastnická práva) jsme skrze dobrovolný styk s ostatními schopni dosahovat svých cílů. Vzájemnou spoluprací navíc umíme vytvořit příležitosti a bohatství, kterých bychom sami nikdy nedosáhli. Vývoj do této podoby společnosti byl dlouhý a pozvolný - od jednoduché směny přebytků přes stále větší dělbu práce až po konkurenční trhy.

Pokročilá dělba práce vede k tomu, že se od domácností oddělují firmy. Firmy vyrábějí a prodávají statky (zboží a služby), které kupují domácnosti. Ty zase firmám pronajímají výrobní faktory (práci, půdu, budovy, znalosti apod.), přičemž vše spojuje směna. Například takový dělník v automobilce svému zaměstnavateli pronajímá za peníze svou práci (směna). Tato firma z jeho práce a z dalších zdrojů vyrábí automobil, který prodá zákazníkům (směna). Z tržeb vyplácí své zaměstnance a dodavatele (směna). Automobil si koupí třeba pekárna, která s jeho pomocí rozváží a prodává rohlíky do samoobsluhy (směna). A samoobsluha prodává rohlíky lidem, například dělníkům z automobilky (směna). Jedná se o „ekonomický koloběh".

Tržní hospodářství spočívá na třech pilířích: na tom, že vlastnická práva jsou jasně vymezená, vynucovaná a volně směnitelná. Kdyby totiž lidé nevěděli, čí co je, spíš by o věci bojovali, než aby je směňovali. Proto je nezbytné, aby v zemi dobře fungoval parlament a soudy. Dále, kdyby lidé věděli, co je čí, ale nemohli by své vlastnictví bránit, zase by to spíš skončilo bojem - proto je nutné, aby dobře fungovala policie a armáda. A za třetí, kdyby všechno bylo jasné a vynucené, ale nesměli jsme své vlastnictví směňovat, nemohla by nastat dělba práce a konkurence, ani s tím spojený pokrok a bohatství. Proto je nutné, aby byl v zemi podporován svobodný obchod.